Bylo to ráno jako každé jiné... přesto jsem se s hrůzou v očích vydala na "dlouhou" cestu z mé palandy na zem. Obvykle jsem seskočila s úsměvem na tváři i po ránu, ale dnes jsem div nebrečela a cesta dolů mi připadala dlouhá... šíleně dlouhá.
Najednou jsem začala padat a nic jsem nevnímala. Síla vzdušného proudu, jaký mě unášel, byl čím dál tím silnější a já pomalu začínala ztrácet vedení. V tu chvilku mě chytily něčí ruce a já se konečně probudila z traumatu, jaký doprovázel mou nechuť do školy.
"Áďo! Co to vyvádíš!" řekl táta s obavami v hlase a pomalu mě pouštěl. "Jsi v pořádku?"
"Já... No... jo, jsem. Zkoušela jsem tvé reflexy," usmála jsem se. V hloubi duše ale panoval zmatek. Co se to se mnou děje?
Popadla jsem své oblečení a dopajdala po bolavé noze, kterou jsem si nějakým záhadným způsobem tím pádem narazila, do koupelny - tam se každé ráno oblékám protože je tam příjemné teplo. Vydechla jsem a zjistila, že jsem si krom nohy narazila i žebro. Jak to znám, tak to bude za pár minut v pořádku, mé tělo je na to zvyklé z karate, pomyslila jsem si a nasazovala si s nechutí ponožky.
Když jsem se dopřevlékla a umyla, rozloučila jsem se s tátou i bratrem. Samozřejmě jsem mohla jet autem, ale já jsem si celý svůj život musela promyslet v klidu na čerstvém vzduchu. Obula jsem si boty a s nechutí vyšla do zimy...
Sníh mi křupal pod nohama a já přemýšlela. Doslova jsem byla odreagovaná od okolního světa a nevnímala Baxe, vlčáka, který štěkal za plotem. Přehrávala jsem si celé včerejší dopoledne. Jak to bylo ráno v pohodě, jak mi začal okolo druhé hodiny ve škole Raffaele nadávat... ach jo. Asi už to nevydržím. A to musím přežít ještě dnešek, středu, čtvrtek a... pátek... A do toho čtvrtletní písemky! To je za trest!
Za pár minut jsem promrzlá vcházela do školního vestibulu a zouvala si boty.
"Sakra!" proklela jsem. Nějaký prvňáček, který vcházel do školy se mnou, se mě hrozně lekl. Šlápla jsem totiž do vody, kde roztál sníh z něčích bot. A měla jsem úplně mokrou ponožku. A tak jsem v rychlosti pozdravila pana učitele Krejzu a školníka, kteří postávali ve škole a kontrolovali děti. Oba se spolu bavili o očvidně zajímavém tématu a stěží odvrátili zrak a s úsměvem pozdravili.
"Ahoj Deny," pozdravila jsem kamarádku.
"Čau!" usmála se. Její hlas zněl přátelsky. Bohužel to byla asi jediná osoba, která byla na mé straně. A ještě Michal z devítky...
S Michalem jsem se velmi skamarádila díky Lucce. Lucka, moje kamarádka od malička, přišla s Michalem a jeho 12tiletým bratrem Honzíkem před můj dům a vyzvali mě, abych s nimi šla ven. Michal není ten typický kluk, který všechno řeší rvačkama a mlátí na zakázku. On se mě včera zastal před Raffaele a Raf ho chtěl dneska po škle zmlátit. A proč? Z jednoho důvodu. Zastal se mě. Typickej kluk. A pak mě po ICQ Raffaele psychicky deptal tím, že jsem to všechno "zpýskala" já (píše s hroznýma chybama, já vím že je tam měkké I, proto je to v uvozovkách :D) Snažila jsem se na to nemyslet, ale jakmile jsem se usadila do lavice, Raffaele spustil: "Adélo, dneska kvůli tobě dostane Horáček (jako Michal, jmenuje se příjmením Horáček) na hubu, a Denis taky, protože je na jeho straně. Jsem zvědavá koho si přivedou sebou, nás bude tak deset."
Denis byl Michalův hodně dobrý kámoš. A ten se mu nabídl, že půjde do bitky s ním. Michal se nechtěl ukazovat jako ubožák a utéct, i když podle mě je ubožáctví to, když každý řeší prkotinu rvačkou, jako Raffaele....


me se to libi tesis se na 2.dil;)