Tak tady máš, Karčo, tu přihlášku na vytrvalostní závody. Doufám, že ti nevadí, že přihlašuju Welsháka.... prosíím!! Snad ti to nevadí... Nechce se mi přepisovat celý příběh ... :( - ale nikde nebylo psáno že musí jenom Arabi....
1) JMÉNO VAŠE + JMÉNO KONĚ: Steeple a BSR Scary Jumper
2) ADRESA RANČE: Blue Star ranch ZDE
3) PRŮBĚH ZÁVODU:
Musela jsem si zvolit vlastní strategii. Na to jsem - tak nějak už zvyklá. Opravdu NEJSEM ten typ člověka, který si bez maminky po boku nemůže ani "uprdnout" :) Já - jediná s welshským poníkem, ostatní byli arabi nebo plnokrevníci. Co si jen počnu? Ještě že je Scary obratný a rychlý. Uvidíme, jestli se nám naše malá výška někde bude hodit...
• • •
Prvně jsem pobídla odolného a silného ponyho do cvalu. Aha! Támhle je ten vratký most, jak nám Karča na začátku říkala. No jó, musíš si ho očuchat, to víš že jo, ale rychle. No tak, už ne! To jsme se do soutěže ani nemuseli přihlašovat. Pobídla jsem Scaryho do kroku, Když v tom... Karča nám říkala, abysme si nechali zapnutý mobil - kdyby cokoliv. Tak najednou cítím vibrace v kapse avyužívám chvíle v kroku. Zalovím v kapse - použitý papírový kapesníček mi v tom okamžiku spadl do řeky, ale já neměla čas ho vyáhnout ven. Uplaval. Čtu esemesku od Lucky - mé kamarádky: "Okamzite m zavolej, je to nutne! Lucka." Nejprve jsem zvedla oči vsloup. Pobídla jsem koně (vlastně poníka) do klusu, i když byl plný energie. Bude se ti to hodit, chlapče, pomyslila jsem si. Scary svižně klusal a musela jsem ho zadržovat, aby netryskal. Vytočila jsem číslo Lucky. Rychle, než bude první kontrola! "Tůůt," ozvalo se v mobilu a hned nato Lucka telefon přijmula. "Ahóój, Steeple!" říká mi. Já jí na to odpověděla že mám závody, ale co chce. "Mnóó... napadlo mě, že bysme šli do obchoďáku balit kluky!" Zvedla jsem oči vsloup znovu, když v tu chvilku vidím v dáli první kontrolu. "Promiň," pípa jsem a okamžitě si zapnula mobil do kapsy. "Jéé, Ahoj!" pozdravila jsem první kontrolu a jela dál. Naštěstí nás pustila, když viděla, jak je Scary živý (no ještě aby byl mrtvý =o) ) a zařethal na ni. Kontrola 1 se usmála. Nechala jsem Scaryho chvilku cválat po louce až k mostu. No, zapřemýšlela jsem, myslím, že cesta vodou je pro nás lepší. Po prvním setkáním s mostem na začátku soutěže, jsem zjistila, že Scary není zrovna dvakrát zblázněný do mostů. A navíc.... je to kratší ke druhé kontrole a Scary si může trochu cucnout krásně čisté vody. Ale to msuíme dohnat. Tryskem se Scary rozběhl a udělal sotva pět skoků a byl u řeky. Nachlemtal se tolik, jakoby se vešlo do Shirského koně. Ladným krokem projel řeku a za chivlku byl klusem u druhé kontroly. "Ukaž," řekla nám. Pak udělala něco se Scarym aby zjistila, jestli je unavený. Vypadalo to, že tolik není, má však méně energie než u první kontroly, ač byla teprve nedávno. "Tak ahoj, a přeju hodně štěstí!" zavolala na mě kontrola číslo dvě. Já - v jedné ruce drříc Scaryho otěže a v druhé plasový kelímek s vodou - jsem pobídla uvolněného ponyho do klusu - tedy... spíš se pobídl sám. Ani jsme se nenadáli a byli jsme na bahnitém poli - bohužel jsme si cestu zkrátit nemohli. "Hele, Scary," řekla jsem mu, "Jsi malý. A teď se nám to hodí. Velcí koně dělají logicky velké a dlouhé kroky. Ty daláš malé a to se nám velmi hodí. Nenabalí se ti na kopyta tolik bahna, protože budeš svýma nožkama cupitat rychle, avšak opatrně. Velkým koním bude dělat potíže nohu zvednout, a posunout ji o tolik dopředu. To se nám to hodí!!" dopověděla jsem mu, i když jsem zcela jistě věděla, že mi nerozumí. Nevadí. Jeli jsme dál a dál, energickým krokem po poli. Ajaj, řekla jsem, když jsem uviděla spadlé kmeny. Nedalo se to nijak zkrátit, a tak jsem musela ze svižného kroku Scaryho zpomalit do pomalejšího, neo spíš klidného kroku. Viděla jsem, že to Scaryho patřičně unavilo, myslím boj s blátem. Místo krásných našedlých nohou měl nohy špinavé a mazlavé od bláta. Naštěstí měl - jako většina koní - na nohou chrániče. Už to vidím - sundám mu v boxe úplně hnědé bahnivé chrániče a jen pod nimi bude krásná šedobílá srst :) Kdyžv v tom...! "Scary NE!" vykřikla jsem. Můj pony zakopl o nějaký kámen. A já...? Já se válela v bahně. Nééé! Proklínala jsem tento osudný den. Teď bych raději balila kluky v obchoďáku, i když mně moc nezajímají. Nasedla jsem se zadkem od bláta do sedla a pobídla poníka do svižnějšího kroku. Můj pád musíme dohnat! Konečně jsme vylezli z bahnitého a strašidelného pole. Proč strašidelného? Protože tam bylo určitě spostu povoukůů! Ble! Klusali jsme po trávě, kousek dál se leskla poslední kaluž od sněhu. Před kmeny byla nutnost zrychlit do cvalu, a tak jsem neváhala. Scary už nebyl tak hrr jako na začátku. Dobře že se napil! Před námi se vyjímali čtyři kmeny za sebou. Naštěstí nebyly tak veliké, jak se na prohlídce zdálo. Dokonce tak "malé", že je hravě přeskočí i můj Scary JUMPER! Scary se mohutnými cvalovými skoky blížil k jednomu ze stromů. Pevně se odrazil a dusot kopyt ustal. "Jupí!" výskla jsem. Bylo to doopravdy dokonalé. Moc se mi to líbilo, ale nevím jak Scarymu. Naštěstí bude další kontrola, kde se bude moct kůň napít. Jakmile jsme přeskákali všechny spadlé kmeny stromů, nechala jsem koně na volné otěži trochu vydechnout. PRO MĚ JE HLAVNÍ SCARYHO ZDRAVÍ, bez výhry bych se klidně obešla. A tak Scary kráček svým ladným a poněkud cupitavým krokem po trávě dál. Ajaj, řekla jsem si v duchu. Začíná se stmívat. Co budeme dělat? Koukla jsem se na mobil. Nepřijatý hovor - Lucka. Té to raději brát už nebudu. A bylo 16:10! Pozorovala jsem hlavu svého ponyho a přemýšlela nad tím, jak se asi měl, když žil "tam". Kde vlastně bydlel? Ale měl se asi dobře, při pohledu na jeho dokonalou a vypracovanou stavbu těla, jasné oko a lesklou srst. A také jeho dovednosti byli stoprocentní, i když se dalo cokoliv ještě zlepšovat. Z něj bude dokonalý pony. Alle počkat! Chudáček můj, proč má ksakru ten kombinovaný nánosník? Okamžotě jsem koně zastavila a zapomněla na to, že vlastně závodíme. V cuku letu měl druhý nánosník sundaný a opět kráčel se mnou na hřbetě. Lehce jsem mu ho odlehčila tím, že jsem si sedla do lehkého (stehenního) sedu. Druhý nánosník, který jsem mu sundala, se mi houpal připnutý na rajtkách. Konečně třetí kontrola. Pozdravila jsem, jak se sluší a vzala si dva plné kelímky plné té krásné... vody. Scarymu také dali kbelík pod nos aby se napil. Řekli mi, že jsem udělala dobře, že jsem mu druhý nánosník sundala, když ho viděli jak se mi kinklá na boku. "Děkuju," zněla má odpověď a my vyrazili dál. Klusali jsme, Scary se pokoušel cválat ale já ho zadržela, že to bude potřebovat. A tak jsme klusali okolo strašidelně vyhlížejícího lesa. Brr, zachvěla jsem se a Scary pode mnou v tu chvíli strnul. "Nic, kluku, nic," řekla jsem mu klidně a opět se uvolnila. Koně to cítí, když se jezdec uvolní. Stále jsme klusali, když v tom chtěl chvilku Scary cválat a zase se pobídl sám. Nejprve jsem ho vrátila zpět do klusu - nesmí se sám pobízet! A pak jsem ho já pobídla do cvalu a krásně cválal. Jeli jsme okolo jezera, bylo krásné, ale když jsem se do něj zadívala, uviděla jsem něco divného. Vypadalo to velmi zvláštně, když byla tma a odrážela se ve svitu průzračného jezera. Scary si toho asi také všiml. Vypadal uvolněněji než před tím, což bylo jedině dobře. Cválal se svěšenou a uvolněnou hlavou, byla jsem ráda za ten okamžik i když jsme oba cestou znaveni. Jakmile jsme objeli jezírko, vidím kamení. Supr, řekla jsem si ironicky. Na jednu stranu bylo dobré, že máme "výmluvu" jít pomalým krokem, ale na druhou jsem se bála. Můj pony nemá podkovy a naopak má citlivou střelku. Kdybych mohla, slezu a nesu ho na zádech. Ale tak jsme lši opatrným krokem, a já jsem mžourala ve tmě, alespoň na kosililínek Scaryho kopyt, abych viděla kam došlapuje. Cíl byl nadosah. Přešli jsme plácek s kamínky a Scary jakoby tušil, že bude konec zvedl napjatě hlavu a zařehtal. Zrychlil krok, že byl svižný a já ho pobídla do cvalu. "JUPÍJEEEJ!" zakřičela jsem, jakmile jsem projela cíl. Rodina i Karča na mě už čekali a já samou radostí spadla z koně :D Pokoušela jsem se slézt, ale pořád jsem na tváři měla takový ten stupidní výraz :) I když nebudu mezi prvními, i když budu třeba poslední, budu se cítit jako vítěz. Jako vítěz proto, že jsem dokončila ve svých třinácti letech s poníkem jménem Scary Jumper celou trať, dlouhou padesát osm kilometrů.
A fotečka překonávání záludných překážek na trati:


je to pravdů úžasné..=) až budu mít čas, tak si to zkopíruju...=)